Rozhovor: Prezident ICT Unie o budoucnosti elektronizace v ČR

Digitalizace, elektronizace státní správy, elektronická výměna dat, cloud, big data, eIDAS apod. nejsou už ani v české kotlině neznámými termíny. V některých oborech soukromého sektoru (např. e-shopy) je elektronizace procesů v podstatě podmínkou pro fungující byznis, někde ale přichází modernizace pomaleji speciálně při srovnání s některými zeměmi Evropy.

Na to, jak daleko skutečně pokročila elektronizace v České republice, se zeptala redakce časopisu Moravské hospodářství prezidenta sdružení firem z oboru informačních technologií a elektronických komunikací ICT Unie Svatoslava Nováka.

Když se bavíme o elektronizaci, nezbývá než začít tou základní podmínkou. Jak je na tom Česko s pokrytím internetem?

Nejsme na tom úplně nejhůř, nacházíme se těsně pod průměrem Evropské unie. Máme mnoho operátorů, kteří se zabývají sítěmi všeho druhu, od pevných přes metalické až po koaxiální. Jsme navíc velmi specifickou zemí, kde nedostatek vysokorychlostního internetu v mnoha oblastech substituovali operátoři wi-fi. Chybí nám ale optické sítě, což je směr, na který se chce orientovat Evropská komise.

Ministerstvo vnitra přišlo s návrhem, aby jejich výstavbu, na kterou může Česko mimochodem čerpat až 14 miliard korun z evropských fondů, řídila nová Národní agentura pro komunikační a informační technologie. ICT Unie byla ostře proti tomu. Proč?

Celá agenda nazvaná Digitální Česko 2.0 spadala od svého schválení v první polovině roku 2013 pod Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), se kterým o výstavbě sítí nové generace dlouhodobě komunikujeme. O letošních prázdninách vstoupilo do této problematiky Ministerstvo vnitra s tím, že chce rozhodovat o oněch čtrnácti miliardách, definovat kam půjdou a rovnou vše i provozovat. Hned k tomu vymyslelo i novou agenturu, pro kterou hledalo náplň a hlavně financování. Tím by se ale, kromě očividného střetu zájmů, nenaplnila hlavní myšlenka, aby zmíněné prostředky šly na pokrytí bílých míst, tedy oblastí, kde internet chybí a kde musí sítě dobudovat klasičtí operátoři. Ti by k dotacím navíc přidali další zhruba polovinu, takže by do nových sítí šlo osmadvacet miliard korun.

Nebojíte se, že kvůli těmto tahanicím Česko nakonec o dotace na vysokorychlostní internet přijde?

Máte pravdu, že už teď máme velké zpoždění. Ale to i další země Evropy. Ministerstva musí ukončit kompetenční spory a hlavně „srovnat“ telekomunikační průmysl, aby nedošlo ke zbytečným soubojům a poškozování jednoho druhým. To by vedlo jen k dalšímu významnému zdržení.

Z digitálního průmyslu i z ministerstev zní, že nejde jen o evropské peníze, ale hlavně o vytvoření příznivých podmínek pro výstavbu sítí. Co to znamená?

V České republice je dnes výstavba velmi složitá. A to jak v oblasti vysokých nároků na projektování, tak i administrativy. Operátoři platí někdy až byrokratické poplatky za zábor půdy a musí například i v plné míře obnovovat chodníky. Ale zejména se jedná o věcná břemena, která se vyšplhala do astronomických výšin. Tyto a další podobné záležitosti by se měly změnit. Pak samozřejmě musíme umět změřit, kde jsou ona bílá místa. Český telekomunikační úřad připravuje novou indikativní mapu, protože ta minulá nebyla zrovna ideální.

Jak to celé ovlivňuje našimi politiky tak často skloňovaný rozvoj digitální ekonomiky? A co si pod tím můžou naši čtenáři vůbec představit?

Osobně nejsem zastáncem podobných hesel. Jen označují směr, kterým se stejně ženeme, bez ohledu na regulativní rozhodnutí našich úřadů nebo vlády. Představte si inženýra, který bydlí v obci Svatoslav někde u Brna a pracuje v Zetoru. Náš inženýr je individualista, ke své práci vlastně potřebuje jen počítač. Stejně ale každé ráno v šest nasedne do auta a odjede do zaměstnání. Znečistí ovzduší, ucpe město, ve fabrice musí mít zařízenou kancelář, celý den tam svítí a odpoledne se zase vrací domů. A teď si vezměte, jak by to vypadalo, kdyby měl v obci Svatoslav k dispozici perfektní připojení k internetu. Dostane od firmy luxusní výpočetní stroj a může projektovat doma. Do fabriky zajede jednou za týden. Jinak ráno pohodlně vstane a půjde si k tomu na půl devátou sednout. Odpoledne zjistí, že má hlad a bude chtít někam do místní hospody. Navečer si přes internet objedná a nechá dovézt nákup. A tak dál a tak dál. To je jen jeden z příkladů digitální ekonomiky a jejích multiplikačních efektů.

Druhý podobně široký pojem je eGovernment.

Ano, i tady by měl být občan poměrně spokojen, kdyby se povedlo všechny plány naplnit. Své povinnosti, například spojené s daněmi, si odbude docela snadno přes internet. Úřady jej příliš neobtěžují, místo něj po nich obíhají data. Zdravotnictví se o něj stará za pomoci digitálních a elektronických systémů, které monitorují jeho stav. Ty najdou své využití i ve školství, kde budou rodiče v každém okamžiku vědět, co se děje s jejich dětmi. Může to znít jako science fiction, ale takové systémy skutečně existují. Jen v jejich implementaci veřejný sektor trochu zaostává.

Jaké jsou teď podle vás hlavní výzvy v elektronizaci české státní správy?

Jedním z nejdůležitějších kroků je rozhodně systém elektronické identifikace občana eIDAS. K tomu se pak váže řada dalších věcí. Hlavní ale je, aby ty aplikace byly uživatelsky přívětivé. Žádné složité prostředí, obnovování kódů a podobné záležitosti. Za vzor může určitě posloužit internetové bankovnictví, které se také snaží být co nejjednodušší. Přitom přes něj lidé nakládají s penězi, což je po osobních datech vlastně to nejcitlivější. A funguje to. Osobně si vzpomínám na návštěvu v Estonsku, kde mi ukazovali, jak je možné přes internet za několik minut a asi dvacet euro založit firmu. Všechny potřebné informace se dohledaly automaticky. Nebo systém parkování, který si vaši identifikaci nahrál z mobilního telefonu, jímž jste také vmžiku zaplatili. Žádné posílání SMS zpráv.

V Česku to možná zní jako příběh z jiné galaxie, přesto jsou země, a nemusí to být zrovna Estonsko, které jsou v elektronizaci a eGovernmentu daleko před námi. Proč za nimi Česká republika zaostává?

Je to z velké části o lidech. Pokud nebudou ve vedoucích pozicích sedět lidé z oboru, nepohneme se. Důležitou roli hraje i osobní statečnost, kdy musíte prosazovat věci, které mnohým nevyhovují. A třetí podmínkou je vize. Ta našim politikům často chybí.

Státní správa a její pomalost je vždy vděčným cílem kritiky. Jak dobře jsou na tom ale s digitalizací české firmy?

Myslím si, že poměrně dobře. Je to samozřejmě otázka nákladů, i když ty v poslední době klesají. A opravdu i onoho kvalitního internetového připojení. Firma si musí být jistá, že může na síti fungovat bez zádrhelů, že nic nespadne nebo nepřistane jinde, než by mělo. Vývoj je skvěle vidět třeba na příkladu Brna, kam společnosti umisťují svá vývojová a inovační centra. Využívají kvalitní telekomunikační infrastrukturu, ale také výborné absolventy z Vysokého učení technického nebo Masarykovy univerzity. Byl bych rád, kdyby se podobným směrem ubírala i menší města. Pomoct jim můžou právě sítě nové generace.

Není ale vina za to, že ve veřejném sektoru vše postupuje mnohem pomaleji, i na straně digitálního průmyslu? Elektronizace státní správy je přece spojená s řadou předražených zakázek a fiasek typu IZIP.

Vždy, když něco začíná, najdou se chytráci, kteří z toho chtějí vytěžit neúměrné prostředky. Navíc k tomu musí být vždy minimálně dva. Nechci nikoho obviňovat, ale často se ukazuje, že firmy dostanou předražení dokonce zadáno, aby mohly podpořit například nějakou politickou stranu. Musíme si také uvědomit, že akcí spojených s eGovernmentem proběhlo kusově ke čtyřem tisícům, přičemž těch opravdu velmi špatných byly jednotky. I u projektů typu Opencard byla navíc na začátku dobrá myšlenka. Problém byl až systém, který měl z pražského magistrátu vysát peníze, což je věc, za kterou by měli být potrestáni konkrétní viníci a příjemci těch prostředků.

Přece to ale nemůžeme jen tak hodit za hlavu. Jak se podobným problémům do budoucna vyhnout?

ICT Unie se snažila přivést stát k tomu, aby si uměl tyto věci pohlídat. Velmi problematický je třeba systém výběrových řízení, kde se vše zjednodušilo na úroveň ceny. A najednou začaly vítězit firmy, které v dané oblasti třeba ani neměly zkušenosti. Přitom navrhování rozsáhlých systémů má velmi blízko k architektuře, kdy musíte vše přizpůsobovat specifickým podmínkám a bez kvalitních odborníků se neobejdete. Ty ale musíte také adekvátně zaplatit, protože bez nich se celá stavba zhroutí. Důležité je dodržovat základní a logická pravidla. Například, aby architekt zároveň nemohl být dodavatelem daného systému.

eGovernment je takový trojúhelník. Na jedné straně je stát, na druhé dodavatel systému a na třetí uživatel, kterému má zjednodušit život. Ani uživatelé ale nebývají z digitalizace příliš nadšení. Stačí si vzpomenout na elektronické recepty. Jak je motivovat?

Vždy tu bude určitá úzká skupina, ať už mezi lékaři, úředníky nebo i občany, které nebude digitalizace vyhovovat. Vede totiž ke snadnější kontrole. Tito lidé budou poté hledat zástupné důvody, se kterými se stát musí vypořádat velmi razantně a nakázat vše zákonem. Pro běžné občany musíte ale nabídnout nějaký bonus, který je bude motivovat předtím, než poznají, že elektronizace přináší výhody sama o sobě. Je škoda, že se u nás jde cestou: „Chceš elektronickou občanku? Tak zaplať.“ Mělo by to být přesně naopak.

Zdroj: ICT UNIE